O knize: 2017 / Geograficky a historicky blízko sebe, po rozpadu SSSR si Bělorusko a Pobaltí zvolily cesty rozvoje, které jsou polární k sobě. Běloruská republika se prohlásila za dědice běloruské SSR, vytvořila s Ruskem unijní stát, učinila z ruštiny druhý státní jazyk, opustila „šokovou terapii“, zachránila továrny před zničením a zachovala model sociálního státu. Pobaltské republiky prohlásily sovětské období své historie za „okupaci“, vstoupily do NATO a Evropské unie, zredukovaly svou zahraniční politiku na funkci „nárazníkové zóny“ oddělující Rusko od Západu, ve své vnitřní politice se opíraly o radikální nacionalismus, provedl tvrdé tržní reformy a zničil velký průmysl . Po mnoho let západní média, politici a experti tvrdili, že „Pobaltská cesta“ je standardem pro bývalé sovětské republiky a Bělorusko je „poslední evropskou diktaturou“. Tyto vnucené stereotypy jsou však zastaralé. A autor pomocí analytických, srovnávacích a statistických dat dokazuje: je to běloruský, a nikoli pobaltský model rozvoje, který stojí za příklad následovat v postsovětském prostoru..